Finský deník, den 1.
Včera /dnes v brzkých ranních hodinách/ jsem odflákla článek, jen aby to honem honem bylo.
Takže se hezky popořadě vrátím jak k cestě, tak se pak snad dostanu k prvním dojmům.
Takže, cesta.
Do Prahy jsem přijela o den dříve. Pro jistotu, přece jenom člověk nikdy neví, co se na trase Frýdek-Místek - Praha vyvrbí. A myslím, že to byl vcelku dost dobrý nápad, protože jsem mohla úterní večer strávit s hrstkou přátel, co zůstali v Praze a nesoustředí se někde v pekelných dálkách u sjezdovek a v údolích.
Středu dopoledne jsem si vyhradila na nezbytné poslední resty, takže jsem až do tří odpoledne běhala po Libni a Holešovicích ve snaze zařídit a dořídit věci, které jsem odkládala doslova na poslední chvíli. Kolem třetí odpoledne už jsem ale naznala, že pokud jsem něco nestihla, tak už to nestihnu a v následujících pěti měsících to prostě nebude. Nasedla jsem do taxíku a vyjela vstříc svému finskému dobrodružství.
Let, který mi platila host family, jsem měla naplánován následovně - 18,25 Praha -> Riga (21,30); Riga (22:45) -> Lappeenranta (0:10). Na Vaškovi (Vaclav Havel Airport) jsem se potkala se starším bráchou, jakožto zbytkem své rodiny, se kterým jsem se nestihla ještě rozloučit. Padlo latté, seznámila jsem s bratrovou novou přítelkyní a abych mohla dojmy ze setkání vstřebat, měla jsem před sebou dvou hodinový let do Rigy. Na odbavení (které ve skutečnosti není odbavení, protože odbavená už jsme byla, jen jsem odevzdala zavazadlo) jsem se zapomněla zeptat, jestli si v Rize musím vyzvedávat kufr, ale v tu chvíli to nebylo dvakrát důležité. Kolem šesté jsem se slavnostně nalodila na palubu plnou ruských spolucestujících a kvitovala, že mi schází soused a můžu si poprvé v životě sednout k oknu.
Jak už jsem psala, let do Rigy byl doslova a do písmene v pohodě. V Rize jsem se akorát na příslušném okně zeptala, jestli moje zavazadlo letí až do Lappeenranta a já si můžu jít místo čekání na své závaží koupit pohledy.
To, do čeho nás nasáčkovali v Rize, nemůžu kloudně komentovat. Zkrátka čistý strach, už jen proto, že i letuška měla ve tváři dost podivný výraz, nikoli onen sympatický úsměv, který mě odbarovávala letuška na trase Praha-Riga. Znejistěla jsem a dokud jsme se neodlepili od země, tak jsem se prostě a jednoduše modlila. Umřít při leteckém neštěstí, to fakt není nic, co bych chtěla. A že já toho chci.
O přistání radši nemluvit, letiště v Lappeenranta nekomentovat. Snad jen, že čekárna doma na veterině ve Frýdku má více židlí a je prostornější, než celá "příletová" hala. Myšlence, že bych mohla ztratit kufr, jsem se začala smát hned jak jsem vešla do té místnosti. Bylo jasné, že mé zatěžovadlo zabere minimálně třetinu místnosti jakmile jej tam prostrčí tím okýnkem.
Je skoro jedenáct dopoledne, mám za sebou snídani a s ní i první dojmy. Všude je všechno finsky, nerozumím ani slovo. Rodina s dětmi mluví finsko-německy, takže nerozumím. Možná tak každému dvacátému slovu. Když se mluví anglicky, je to supr. Děti mi rozumí, když na ně mluvím anglicky, ale ani Nick ani Lea mi neodpovídají. Lea je ale neuvěřitelně milá, zvídavá a přátelská slečna. M. a P. jsou úžasní, neustále si z něčeho dělají legraci. Celý NÁDHERNÝ dům je v bílé, což mě trochu děsí. Neustále M. tvrdím, že nechápu, jak může s dvěma malými dětmi mít stále bílé stěny. Směje se a odpovídá, že proto je všude tak chaoticky rozestavěný nábytek...ehm...
Čeká mě procházka po okolí, na tu se docela dost těším. Zatím jsem viděla stromy, stromy, stromy, souseda, stromy, stromy, auto.
Třeba uvidím i losa. A stromy.
Žádné komentáře:
Okomentovat