Den 2.
Já tady přiberu.
Nebo zhubnu, pokud se nebudu snažit jíst tak, jako Nick s Leou. Preferuju možnost zhubnutí. Od té doby, co mi schází pravidelný trénink, se sice má hmotnost nezměnila, ale svalstvo se velice ochotně proměnilo na rozkydanou pneumatiku okolo břicha. Nemluvě o tom rosolu, co mám místo stehenního svalu na levé noze.
Dnes jsem ale vůbec poprvé od února 2012 poděkovala levé noze. Nebýt jí, nesedím si ve "svém" pokoji na jihu Finska, nemám za sebou jeden splněný sen a vůbec, necítím se tak úžasně. Čerstvý vzduch, problémy tisíce kilometrů (ve skutečnosti okolo dvou tisíc) daleko. Výhled na nádherné jezero, slunce za zády. Díky, koleno.
To, že má den 24 hodin, jsem dost natvrdo poznala během psaní bakule. Nyní poznávám, že těch 24 hodin jde strávit tak...jinak!
Dopoledne na letním dětském hřišti u přístavu, kde za tři éčka můžete nekonečně mnohokrát (nebo spíš kolik toho během otvírací doby stihnete) jezdit na obrovském řetízkáči, oběd v přístavu, odpolední courání se po městě, psaní pohledů a dopisu, ztracení telefonu v přístavu u nabíječky (green power and free charger forever, bejbe), nalezení telefonu na stejném místě asi o čtyři jízdy řetízkáčem později. Oh bitch please...Don't worry, be Suomi!
K večeru, před večeří, mi P. vytáhl z garáže Vespu, vysvětlil mi co a jak, povinná pózovačka pro fotografy (M.: Hey, Dita! Do you want brand new facebook profile picture? Just smile, ok?"), nasadit skořápku na hlavu a už jsem si to drandila dokolečka, předjížděla děti na kolech a smála se...naposledy jsem se takhle chechtala na lodi v Holandsku (více zde). Zkrátka pořádná dávka spontánního štěstí. A především - splněný sen. Vždycky jsem chtěla Vespu. A teď jak se zdá, to bude po dobu dobrého počasí ve FIN můj dopravní prostředek. Don't worry, be Suomi! Nesmím zapomenout poděkovat EU za směrnici, díky které můžu tuhle legendu řídit. Takže, díky EU!
Byla jsem ve sportovním obchodě. Kromě bot na běhání a nějakých termohader jsem totiž všechno nechala ve Frýdku. A docela ráda bych se tady sem tam protáhla. V pondělí mám schůzku s člověkem od NST, přičemž mi P. dnes řekl, že kromě nějakých organizačních věcí má tenhle člověk nastarost i Áčko zdejšího ženského týmu. Takže, drahé koleno, dostalo si mě sem, tak je čas se vzpamatovat a přestat vrtošit!
Už jsem vám říkala, že P. je bývalý finský reprezentant v basketbalu? V podstatě to na něm jde poznat, dívám se na něj tak, že se pomalu ohýbám do mostu.
Dnešní večere byla nesmírně vtipná. U stolu se mluvilo střídavě finsky, německy a anglicky. Ke stolu se připojila S., přičemž jsem chvílema měla pocit, že se její životní optimismus rozlil do našich sklenící. Smáli jsme se, neustále si něco povídali, jakobychom se prostě znali věky. A smáli jsme se i u skládání taliřů do myčky. A smáli jsme se tak, že se P. opřel o myčku, přičemž vysypal všechny talíře od snídaně po večeři na podlahu. Za své vzalo celých 15 talířů. Střepy všude po kachličkách v kuchyni a my všichni (já, P., M. i S.) naboso. Tak jsme se podívali na ty střepy, kdosi řekl: "It means luck, doesn't it?!" a smáli se dál...
It means luck. And luck means happiness. I'm fucking happy. Just because #ilovemylife!
Žádné komentáře:
Okomentovat