6.7.2013 - Týdenní update

Před týdnem jsem učinila rozhodnutí, které řadím k třem největším v mém dosavadním životě.
1. Amálka
2. VŠ
3. Finsko

Na pozadí mého rozhodnutí odjet do Finska si zrekapitulujeme uplynulý týden.






Odstěhovala jsem si věci z Brna. Dvě hodiny balení a najednou jsem měla sbalené tři roky života v několika taškách a obrovském kufru. Nechtělo se mi brečet, tak nostalgická jsem nebyla ani náhodou. Brno nemám ráda. Nikdy jsem ho ráda neměla. Za rozhodnutím odejít studovat VŠ do tohohle města byla praktická stránka věci. Lepší žurnalistika než kdekoli jinde.

Nedávno jsem někde prohlásila, že už před třemi lety jsem udělala rozhodnutí, kam bude moje florbalová kariéra směřovat dál. Pamatuji, kdy jsem si to uvědomila poprvé. Seděla jsem na tribuně O2 Arény vyhrazené pro novináře. A koukala na tým, jehož jsem ještě před 3 lety byla součástí. Rozhodnutí číslo dvě mě dostalo do situace, kdy mám po plastice vazů, do konce života budu bez vnitřního menisku a chrupavka na kloubu holenní kosti byla několik měsíců zlomená.Jeden by jen poznamenal, že víc pochroumané koleno už jsem si přivodit nemohla. A víte, kde se mi to stalo? V Brně. Kde jinde.
Rozhodla jsem se dělat žurnalistiku, stát se novinářkou. A to mi škola umožnila. Ale zpropadené koleno a všechen stres způsobil, že si musím prodloužit své bakalářská studia druhého oboru (genderová studia). Najednou mi vznikl zhruba půlrok, během kterého bych se slovy mého otce flákala. A tak stanovil, že od 1.7. si musím najít práci. Mně osobně přišlo nefér psát do velkých redakcí a hledat něco na HPP, protože vím, že jakmile úspěšně složím státnice z genderu a dostanu se na navazující magisterské studium mediálních studií, odjíždím na Erasmus do Ilmenau. Hledat si na půl roku práci a tvrdit, že je to dlouhodobé, mi nepřijde vhodné, zvlášť když se v oboru budu chtít skutečně uplatnit. A lhát někomu o svých plánech, to je věc, která se mi naprosto a bytostně příčí.

Protože jsem v dubnu absolvovala plastiku vazu, bylo jasné, že florbal je to poslední, co mě drží v republice. Vždycky jsem chtěla cestovat a poznávat, někdy se mi to dařilo (i díky florbalu), ale za poslední 4 roky se mi nedařilo tak, jak bych chtěla. I vinou zranění a studentskému rozpočtu, o kterého nutně patřil i nákup florbalového vybavení a cestování spojené se zápasy. O ježdění za hranice republiky se mi tak strala především florbalová unie, pro kterou jsem nárazově pracovala (a snad ještě budu). Tak proč si nesplnit sen?

Nakopnul mě k tomu velice blízký člověk, toho času zaneprázdněný ópeřením v anglickém Leedsu. Řekla jsem si, proč ne? Čas mám, chuť taky, o děti se starat umím (průprava trenérky mládežnických kategorií, vedoucí na táboře a hlavně dva mladší bráchové...), vařit a řídit taky, domluvím se. Tak proč to sakra nezkusit?
Udělala jsem si profil na aupair-world.net/, naházela fotky, napsala něco o sobě a čekala. V mezičase během psaní bakalářky, učení se na zkoušky a státnice, jsem serfovala a hledala vhodné rodiny. Nakonec se stalo, že ta rodina našla mě. Jsem nesmírně spokojená, i když jsem s nimi ještě nebyla ani vteřinu (pár hodin na skypu a whatsapp mě ale utvrzují!). Cítím v kostech, že si s maminkou sednu, s tátou si budu mít co říct (P. je bývalý profesionální sportovec), s malou budu chodit na koně a s malým tančit na Pink (protože to má rád). Takže, jsem spokojená a vřele doporučuji, pokud si to chcete vyzkoušet, zkuste výše uvedené webovky.

Poohlédla jsem se po vhodném pojištění. Protože jsem student a držitelka ISIC, zřizuji si pojištění tady u Uniquy.
Co se týče letenky, cestu do Finska mi hradí rodina - takže letenku už mám zakoupenou. Leží mi na stole a mám chuť s ní spát. Leží mi v mejlu a každé ráno kontroluji, že je na ní fakt moje jméno. Prostě se tak moc těším, že se až bojím. Když jsem včera byla s mladším bráchou na Pustevnách, cestou dolů jsem se hlídala při každém kroku. Proč? Protože mám vrtošivé koleno a bůhví, že má tendence mi ničit plány, zvlášť ty, na které se těším. Ale zvládli jsme to. Já i koleno :-)

Tak teď už jen opočítávám dny a přehrávám si v hlavě, co si nesmím zapomenout sbalit. Za pár dnů se rozloučím s přáteli a vyrazím směr jedno z největším dobrodružství mého dosavadního života.
Už jsem v zahraničí trávila dost času. V 16 jsem bydlela 3 týdny u cizí rodiny a chodila do jazykovky v anglickém Paingtonu, v 17 na Maltě. Je mi 22 a své třiadvacáté narozeniny oslavím v Lappeenranta. Na což se, jak jsem zjistila, těší už i moje host family. Ovšem nejsem si jistá, jestli se jich vůbec dožiju, protože mi M. vyhrožovala nějakým ice hole swimming, ještě jsem to negůglovala, ale jenom proto, že mě pravý význam toho slova pravděpodobně přizabije (jakože mě zabíjí už ta představa, kterou mám). Minimálně skutečnost bude pořádně mrazivá....