V hlavě jsem si dnes, během vaření typicky českého oběda (který jsem s prosíkem zaříkávala, aby dětem chutnalo), sesumírovala pár pravidel, které by mohly pomoci dalším aupair. Tak tady jsou:
čtvrtek 8. srpna 2013
pátek 26. července 2013
26.7.2013 - Gotta get up and try!
Den 2.
Já tady přiberu.
Nebo zhubnu, pokud se nebudu snažit jíst tak, jako Nick s Leou. Preferuju možnost zhubnutí. Od té doby, co mi schází pravidelný trénink, se sice má hmotnost nezměnila, ale svalstvo se velice ochotně proměnilo na rozkydanou pneumatiku okolo břicha. Nemluvě o tom rosolu, co mám místo stehenního svalu na levé noze.
Dnes jsem ale vůbec poprvé od února 2012 poděkovala levé noze. Nebýt jí, nesedím si ve "svém" pokoji na jihu Finska, nemám za sebou jeden splněný sen a vůbec, necítím se tak úžasně. Čerstvý vzduch, problémy tisíce kilometrů (ve skutečnosti okolo dvou tisíc) daleko. Výhled na nádherné jezero, slunce za zády. Díky, koleno.
To, že má den 24 hodin, jsem dost natvrdo poznala během psaní bakule. Nyní poznávám, že těch 24 hodin jde strávit tak...jinak!
Dopoledne na letním dětském hřišti u přístavu, kde za tři éčka můžete nekonečně mnohokrát (nebo spíš kolik toho během otvírací doby stihnete) jezdit na obrovském řetízkáči, oběd v přístavu, odpolední courání se po městě, psaní pohledů a dopisu, ztracení telefonu v přístavu u nabíječky (green power and free charger forever, bejbe), nalezení telefonu na stejném místě asi o čtyři jízdy řetízkáčem později. Oh bitch please...Don't worry, be Suomi!
K večeru, před večeří, mi P. vytáhl z garáže Vespu, vysvětlil mi co a jak, povinná pózovačka pro fotografy (M.: Hey, Dita! Do you want brand new facebook profile picture? Just smile, ok?"), nasadit skořápku na hlavu a už jsem si to drandila dokolečka, předjížděla děti na kolech a smála se...naposledy jsem se takhle chechtala na lodi v Holandsku (více zde). Zkrátka pořádná dávka spontánního štěstí. A především - splněný sen. Vždycky jsem chtěla Vespu. A teď jak se zdá, to bude po dobu dobrého počasí ve FIN můj dopravní prostředek. Don't worry, be Suomi! Nesmím zapomenout poděkovat EU za směrnici, díky které můžu tuhle legendu řídit. Takže, díky EU!
Byla jsem ve sportovním obchodě. Kromě bot na běhání a nějakých termohader jsem totiž všechno nechala ve Frýdku. A docela ráda bych se tady sem tam protáhla. V pondělí mám schůzku s člověkem od NST, přičemž mi P. dnes řekl, že kromě nějakých organizačních věcí má tenhle člověk nastarost i Áčko zdejšího ženského týmu. Takže, drahé koleno, dostalo si mě sem, tak je čas se vzpamatovat a přestat vrtošit!
Už jsem vám říkala, že P. je bývalý finský reprezentant v basketbalu? V podstatě to na něm jde poznat, dívám se na něj tak, že se pomalu ohýbám do mostu.
Dnešní večere byla nesmírně vtipná. U stolu se mluvilo střídavě finsky, německy a anglicky. Ke stolu se připojila S., přičemž jsem chvílema měla pocit, že se její životní optimismus rozlil do našich sklenící. Smáli jsme se, neustále si něco povídali, jakobychom se prostě znali věky. A smáli jsme se i u skládání taliřů do myčky. A smáli jsme se tak, že se P. opřel o myčku, přičemž vysypal všechny talíře od snídaně po večeři na podlahu. Za své vzalo celých 15 talířů. Střepy všude po kachličkách v kuchyni a my všichni (já, P., M. i S.) naboso. Tak jsme se podívali na ty střepy, kdosi řekl: "It means luck, doesn't it?!" a smáli se dál...
It means luck. And luck means happiness. I'm fucking happy. Just because #ilovemylife!
Já tady přiberu.
Nebo zhubnu, pokud se nebudu snažit jíst tak, jako Nick s Leou. Preferuju možnost zhubnutí. Od té doby, co mi schází pravidelný trénink, se sice má hmotnost nezměnila, ale svalstvo se velice ochotně proměnilo na rozkydanou pneumatiku okolo břicha. Nemluvě o tom rosolu, co mám místo stehenního svalu na levé noze.
Dnes jsem ale vůbec poprvé od února 2012 poděkovala levé noze. Nebýt jí, nesedím si ve "svém" pokoji na jihu Finska, nemám za sebou jeden splněný sen a vůbec, necítím se tak úžasně. Čerstvý vzduch, problémy tisíce kilometrů (ve skutečnosti okolo dvou tisíc) daleko. Výhled na nádherné jezero, slunce za zády. Díky, koleno.
To, že má den 24 hodin, jsem dost natvrdo poznala během psaní bakule. Nyní poznávám, že těch 24 hodin jde strávit tak...jinak!
Dopoledne na letním dětském hřišti u přístavu, kde za tři éčka můžete nekonečně mnohokrát (nebo spíš kolik toho během otvírací doby stihnete) jezdit na obrovském řetízkáči, oběd v přístavu, odpolední courání se po městě, psaní pohledů a dopisu, ztracení telefonu v přístavu u nabíječky (green power and free charger forever, bejbe), nalezení telefonu na stejném místě asi o čtyři jízdy řetízkáčem později. Oh bitch please...Don't worry, be Suomi!
K večeru, před večeří, mi P. vytáhl z garáže Vespu, vysvětlil mi co a jak, povinná pózovačka pro fotografy (M.: Hey, Dita! Do you want brand new facebook profile picture? Just smile, ok?"), nasadit skořápku na hlavu a už jsem si to drandila dokolečka, předjížděla děti na kolech a smála se...naposledy jsem se takhle chechtala na lodi v Holandsku (více zde). Zkrátka pořádná dávka spontánního štěstí. A především - splněný sen. Vždycky jsem chtěla Vespu. A teď jak se zdá, to bude po dobu dobrého počasí ve FIN můj dopravní prostředek. Don't worry, be Suomi! Nesmím zapomenout poděkovat EU za směrnici, díky které můžu tuhle legendu řídit. Takže, díky EU!
Byla jsem ve sportovním obchodě. Kromě bot na běhání a nějakých termohader jsem totiž všechno nechala ve Frýdku. A docela ráda bych se tady sem tam protáhla. V pondělí mám schůzku s člověkem od NST, přičemž mi P. dnes řekl, že kromě nějakých organizačních věcí má tenhle člověk nastarost i Áčko zdejšího ženského týmu. Takže, drahé koleno, dostalo si mě sem, tak je čas se vzpamatovat a přestat vrtošit!
Už jsem vám říkala, že P. je bývalý finský reprezentant v basketbalu? V podstatě to na něm jde poznat, dívám se na něj tak, že se pomalu ohýbám do mostu.
Dnešní večere byla nesmírně vtipná. U stolu se mluvilo střídavě finsky, německy a anglicky. Ke stolu se připojila S., přičemž jsem chvílema měla pocit, že se její životní optimismus rozlil do našich sklenící. Smáli jsme se, neustále si něco povídali, jakobychom se prostě znali věky. A smáli jsme se i u skládání taliřů do myčky. A smáli jsme se tak, že se P. opřel o myčku, přičemž vysypal všechny talíře od snídaně po večeři na podlahu. Za své vzalo celých 15 talířů. Střepy všude po kachličkách v kuchyni a my všichni (já, P., M. i S.) naboso. Tak jsme se podívali na ty střepy, kdosi řekl: "It means luck, doesn't it?!" a smáli se dál...
It means luck. And luck means happiness. I'm fucking happy. Just because #ilovemylife!
čtvrtek 25. července 2013
25.7. - Finský deník, den 1.
Finský deník, den 1.
Včera /dnes v brzkých ranních hodinách/ jsem odflákla článek, jen aby to honem honem bylo.
Takže se hezky popořadě vrátím jak k cestě, tak se pak snad dostanu k prvním dojmům.
Takže, cesta.
Do Prahy jsem přijela o den dříve. Pro jistotu, přece jenom člověk nikdy neví, co se na trase Frýdek-Místek - Praha vyvrbí. A myslím, že to byl vcelku dost dobrý nápad, protože jsem mohla úterní večer strávit s hrstkou přátel, co zůstali v Praze a nesoustředí se někde v pekelných dálkách u sjezdovek a v údolích.
Středu dopoledne jsem si vyhradila na nezbytné poslední resty, takže jsem až do tří odpoledne běhala po Libni a Holešovicích ve snaze zařídit a dořídit věci, které jsem odkládala doslova na poslední chvíli. Kolem třetí odpoledne už jsem ale naznala, že pokud jsem něco nestihla, tak už to nestihnu a v následujících pěti měsících to prostě nebude. Nasedla jsem do taxíku a vyjela vstříc svému finskému dobrodružství.
Let, který mi platila host family, jsem měla naplánován následovně - 18,25 Praha -> Riga (21,30); Riga (22:45) -> Lappeenranta (0:10). Na Vaškovi (Vaclav Havel Airport) jsem se potkala se starším bráchou, jakožto zbytkem své rodiny, se kterým jsem se nestihla ještě rozloučit. Padlo latté, seznámila jsem s bratrovou novou přítelkyní a abych mohla dojmy ze setkání vstřebat, měla jsem před sebou dvou hodinový let do Rigy. Na odbavení (které ve skutečnosti není odbavení, protože odbavená už jsme byla, jen jsem odevzdala zavazadlo) jsem se zapomněla zeptat, jestli si v Rize musím vyzvedávat kufr, ale v tu chvíli to nebylo dvakrát důležité. Kolem šesté jsem se slavnostně nalodila na palubu plnou ruských spolucestujících a kvitovala, že mi schází soused a můžu si poprvé v životě sednout k oknu.
Jak už jsem psala, let do Rigy byl doslova a do písmene v pohodě. V Rize jsem se akorát na příslušném okně zeptala, jestli moje zavazadlo letí až do Lappeenranta a já si můžu jít místo čekání na své závaží koupit pohledy.
To, do čeho nás nasáčkovali v Rize, nemůžu kloudně komentovat. Zkrátka čistý strach, už jen proto, že i letuška měla ve tváři dost podivný výraz, nikoli onen sympatický úsměv, který mě odbarovávala letuška na trase Praha-Riga. Znejistěla jsem a dokud jsme se neodlepili od země, tak jsem se prostě a jednoduše modlila. Umřít při leteckém neštěstí, to fakt není nic, co bych chtěla. A že já toho chci.
O přistání radši nemluvit, letiště v Lappeenranta nekomentovat. Snad jen, že čekárna doma na veterině ve Frýdku má více židlí a je prostornější, než celá "příletová" hala. Myšlence, že bych mohla ztratit kufr, jsem se začala smát hned jak jsem vešla do té místnosti. Bylo jasné, že mé zatěžovadlo zabere minimálně třetinu místnosti jakmile jej tam prostrčí tím okýnkem.
Je skoro jedenáct dopoledne, mám za sebou snídani a s ní i první dojmy. Všude je všechno finsky, nerozumím ani slovo. Rodina s dětmi mluví finsko-německy, takže nerozumím. Možná tak každému dvacátému slovu. Když se mluví anglicky, je to supr. Děti mi rozumí, když na ně mluvím anglicky, ale ani Nick ani Lea mi neodpovídají. Lea je ale neuvěřitelně milá, zvídavá a přátelská slečna. M. a P. jsou úžasní, neustále si z něčeho dělají legraci. Celý NÁDHERNÝ dům je v bílé, což mě trochu děsí. Neustále M. tvrdím, že nechápu, jak může s dvěma malými dětmi mít stále bílé stěny. Směje se a odpovídá, že proto je všude tak chaoticky rozestavěný nábytek...ehm...
Čeká mě procházka po okolí, na tu se docela dost těším. Zatím jsem viděla stromy, stromy, stromy, souseda, stromy, stromy, auto.
Třeba uvidím i losa. A stromy.
Včera /dnes v brzkých ranních hodinách/ jsem odflákla článek, jen aby to honem honem bylo.
Takže se hezky popořadě vrátím jak k cestě, tak se pak snad dostanu k prvním dojmům.
Takže, cesta.
Do Prahy jsem přijela o den dříve. Pro jistotu, přece jenom člověk nikdy neví, co se na trase Frýdek-Místek - Praha vyvrbí. A myslím, že to byl vcelku dost dobrý nápad, protože jsem mohla úterní večer strávit s hrstkou přátel, co zůstali v Praze a nesoustředí se někde v pekelných dálkách u sjezdovek a v údolích.
Středu dopoledne jsem si vyhradila na nezbytné poslední resty, takže jsem až do tří odpoledne běhala po Libni a Holešovicích ve snaze zařídit a dořídit věci, které jsem odkládala doslova na poslední chvíli. Kolem třetí odpoledne už jsem ale naznala, že pokud jsem něco nestihla, tak už to nestihnu a v následujících pěti měsících to prostě nebude. Nasedla jsem do taxíku a vyjela vstříc svému finskému dobrodružství.
Let, který mi platila host family, jsem měla naplánován následovně - 18,25 Praha -> Riga (21,30); Riga (22:45) -> Lappeenranta (0:10). Na Vaškovi (Vaclav Havel Airport) jsem se potkala se starším bráchou, jakožto zbytkem své rodiny, se kterým jsem se nestihla ještě rozloučit. Padlo latté, seznámila jsem s bratrovou novou přítelkyní a abych mohla dojmy ze setkání vstřebat, měla jsem před sebou dvou hodinový let do Rigy. Na odbavení (které ve skutečnosti není odbavení, protože odbavená už jsme byla, jen jsem odevzdala zavazadlo) jsem se zapomněla zeptat, jestli si v Rize musím vyzvedávat kufr, ale v tu chvíli to nebylo dvakrát důležité. Kolem šesté jsem se slavnostně nalodila na palubu plnou ruských spolucestujících a kvitovala, že mi schází soused a můžu si poprvé v životě sednout k oknu.
Jak už jsem psala, let do Rigy byl doslova a do písmene v pohodě. V Rize jsem se akorát na příslušném okně zeptala, jestli moje zavazadlo letí až do Lappeenranta a já si můžu jít místo čekání na své závaží koupit pohledy.
To, do čeho nás nasáčkovali v Rize, nemůžu kloudně komentovat. Zkrátka čistý strach, už jen proto, že i letuška měla ve tváři dost podivný výraz, nikoli onen sympatický úsměv, který mě odbarovávala letuška na trase Praha-Riga. Znejistěla jsem a dokud jsme se neodlepili od země, tak jsem se prostě a jednoduše modlila. Umřít při leteckém neštěstí, to fakt není nic, co bych chtěla. A že já toho chci.
O přistání radši nemluvit, letiště v Lappeenranta nekomentovat. Snad jen, že čekárna doma na veterině ve Frýdku má více židlí a je prostornější, než celá "příletová" hala. Myšlence, že bych mohla ztratit kufr, jsem se začala smát hned jak jsem vešla do té místnosti. Bylo jasné, že mé zatěžovadlo zabere minimálně třetinu místnosti jakmile jej tam prostrčí tím okýnkem.
Je skoro jedenáct dopoledne, mám za sebou snídani a s ní i první dojmy. Všude je všechno finsky, nerozumím ani slovo. Rodina s dětmi mluví finsko-německy, takže nerozumím. Možná tak každému dvacátému slovu. Když se mluví anglicky, je to supr. Děti mi rozumí, když na ně mluvím anglicky, ale ani Nick ani Lea mi neodpovídají. Lea je ale neuvěřitelně milá, zvídavá a přátelská slečna. M. a P. jsou úžasní, neustále si z něčeho dělají legraci. Celý NÁDHERNÝ dům je v bílé, což mě trochu děsí. Neustále M. tvrdím, že nechápu, jak může s dvěma malými dětmi mít stále bílé stěny. Směje se a odpovídá, že proto je všude tak chaoticky rozestavěný nábytek...ehm...
Čeká mě procházka po okolí, na tu se docela dost těším. Zatím jsem viděla stromy, stromy, stromy, souseda, stromy, stromy, auto.
Třeba uvidím i losa. A stromy.
středa 24. července 2013
24.- 25.7. Moving to the north
Den D nastal. Tak mě napadá, kolik óperek a lidí přede mnou to napsalo. Ale nebudu to řešit, protože alespoň na chvíli hodlám cítit originálně.
Rady, tipy a triky na cestování. Těch najdete všude dost. Já vám žádné nedám. Snad jen - letíte li letadlem, jehož pojmenování a zařazení mezi letadla považujete za víceméně dost nadnesený akt dobré vůle nějakého slepého úředníka úřadu pro letecké záležitosti, pak vám doporučuji opakovat si následující:
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci, buď mi stále při pomoci.
Když jsme dosedali v Lappeenranta a já nevěděla, jestli jsou výkyvy způsobeny:
A) strojem, jehož věk nešlo určit, pouze odhadovat na součet dvou dvouciferných čísel do třiceti, přičemž tento stroj uvnitř smrdí jako pomalu se rozpadající Lenin a navíc má v opěradlech zabudovány zjevně v minulosti dost frekventovaně uživané popelníky.
B) nezkušeností pilota
C) pohrouženým stavem pilota
D) pohrouženým stavem stavitelů přistávácí dráhy
E) ještě bizardnější hovadinou, která by mě zaboha nenapadla (a to jsem odkojená Irvingem a napadá mě denně dost blbostí).
Opakovala jsem si navíc i větu, kterou můj již zesnulý deděček připsal na jednu mou letitou fotografii:
"Fénix, co ji hlídá, nenechá klesnout dál"
Ale zase let do Rigy byl fajn, až na velké množství rusky hovořících spolucestujících jsem neměla jedinou výtku. Sedíc u okna jsem konečně viděla to, co mi vždy při letu unikalo před ramena šťastnějších spolucestujících.
Inu, tedy...milá Dito, vítej ve Finsku.
Rady, tipy a triky na cestování. Těch najdete všude dost. Já vám žádné nedám. Snad jen - letíte li letadlem, jehož pojmenování a zařazení mezi letadla považujete za víceméně dost nadnesený akt dobré vůle nějakého slepého úředníka úřadu pro letecké záležitosti, pak vám doporučuji opakovat si následující:
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci, buď mi stále při pomoci.
Když jsme dosedali v Lappeenranta a já nevěděla, jestli jsou výkyvy způsobeny:
A) strojem, jehož věk nešlo určit, pouze odhadovat na součet dvou dvouciferných čísel do třiceti, přičemž tento stroj uvnitř smrdí jako pomalu se rozpadající Lenin a navíc má v opěradlech zabudovány zjevně v minulosti dost frekventovaně uživané popelníky.
B) nezkušeností pilota
C) pohrouženým stavem pilota
D) pohrouženým stavem stavitelů přistávácí dráhy
E) ještě bizardnější hovadinou, která by mě zaboha nenapadla (a to jsem odkojená Irvingem a napadá mě denně dost blbostí).
Opakovala jsem si navíc i větu, kterou můj již zesnulý deděček připsal na jednu mou letitou fotografii:
"Fénix, co ji hlídá, nenechá klesnout dál"
Ale zase let do Rigy byl fajn, až na velké množství rusky hovořících spolucestujících jsem neměla jedinou výtku. Sedíc u okna jsem konečně viděla to, co mi vždy při letu unikalo před ramena šťastnějších spolucestujících.
Inu, tedy...milá Dito, vítej ve Finsku.
sobota 6. července 2013
6.7.2013 - Týdenní update
Před týdnem jsem učinila rozhodnutí, které řadím k třem největším v mém dosavadním životě.
1. Amálka
2. VŠ
3. Finsko
Na pozadí mého rozhodnutí odjet do Finska si zrekapitulujeme uplynulý týden.
1. Amálka
2. VŠ
3. Finsko
Na pozadí mého rozhodnutí odjet do Finska si zrekapitulujeme uplynulý týden.
sobota 29. června 2013
29.6.2013 - pár hodin po rozhodnutí
Posilněna dvě homemade mojity jsem zasedla k Žiletce a učinila asi největší rozhodnutí za poslední tři roky. Napsala jsem jen "Hello M., I'm in. (...)".
Jen pár hodin poté sedím s hlavou v rukách. Ne, nenavštívila mě nenáviděná kamarádka Kocovina, ale Sakracostoprovedla, kterou teda nemám ráda o nic víc. Morální kocovina si snad dá načas minimálně do chvíle, kdy budu stát s obrovským kufrem na letišti a budu odbavená.
Tak jsem se rozhodla následující půlrok strávit ve Finsku. Což o to, strávit léto někde v zahraničí, to divný není. Ale strávit podzim a část zimy ve Finsku, to můžu chtít fakt jen já po dvou mojitech. Mohla jsem zkusit Island, mohla jsem zůstat za humny v Německu. Ale mátou omámené Já řeklo ne! Teda vlastně "I'm IN!"... No jsem v tom. Až po uši.
Je sobota, já pomalu začínám zjišťovat, co všechno bych měla dopředu připravené. Ověřuji si, jestli mi vyjde plán, který se týká školy a že mám vlastně představy jak Hurvínek o válce. Vpravdě se začínám pomalu děsit toho, na co jsem kývla.
Tak já jedu do Lappeenranta. Já, holka, co Finsko nikdy nějak neobdivovala a při svých plánech jsem ho nezahrnovala seznamu 'Must see'. Tak proč Finsko?
Zkrátka vyhrál pocit. Lepší pocit z host family, lepší pocit z jejich přístupu a způsobu, jak si mě "testovali". Z přátelského rozhovoru po skypu, který trval více než hodinu. Tak snad na ten pocit a intuici (i mojí mámy) nedojedu.
Mám před sebou jeden volný víkend, od pondělka mi začínají zařizovací galeje.
Pojištění, bydlení v Brně, letenka, škola...
Bude to ještě pořádný kolotoč. Žiju ve víkendové iluzi klidu, že se z toho následující týden nezblázním. Pravděpodobnější je, že jo.
Už teď si říkám, že ty dvě mojita včera večer budu muset dneska večer přebít něčím větším. Třeba třemi.
Jen pár hodin poté sedím s hlavou v rukách. Ne, nenavštívila mě nenáviděná kamarádka Kocovina, ale Sakracostoprovedla, kterou teda nemám ráda o nic víc. Morální kocovina si snad dá načas minimálně do chvíle, kdy budu stát s obrovským kufrem na letišti a budu odbavená.
Tak jsem se rozhodla následující půlrok strávit ve Finsku. Což o to, strávit léto někde v zahraničí, to divný není. Ale strávit podzim a část zimy ve Finsku, to můžu chtít fakt jen já po dvou mojitech. Mohla jsem zkusit Island, mohla jsem zůstat za humny v Německu. Ale mátou omámené Já řeklo ne! Teda vlastně "I'm IN!"... No jsem v tom. Až po uši.
Je sobota, já pomalu začínám zjišťovat, co všechno bych měla dopředu připravené. Ověřuji si, jestli mi vyjde plán, který se týká školy a že mám vlastně představy jak Hurvínek o válce. Vpravdě se začínám pomalu děsit toho, na co jsem kývla.
Tak já jedu do Lappeenranta. Já, holka, co Finsko nikdy nějak neobdivovala a při svých plánech jsem ho nezahrnovala seznamu 'Must see'. Tak proč Finsko?
Zkrátka vyhrál pocit. Lepší pocit z host family, lepší pocit z jejich přístupu a způsobu, jak si mě "testovali". Z přátelského rozhovoru po skypu, který trval více než hodinu. Tak snad na ten pocit a intuici (i mojí mámy) nedojedu.
Mám před sebou jeden volný víkend, od pondělka mi začínají zařizovací galeje.
Pojištění, bydlení v Brně, letenka, škola...
Bude to ještě pořádný kolotoč. Žiju ve víkendové iluzi klidu, že se z toho následující týden nezblázním. Pravděpodobnější je, že jo.
Už teď si říkám, že ty dvě mojita včera večer budu muset dneska večer přebít něčím větším. Třeba třemi.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)